Najnovšie

Správy

« Назад

Dopřejme si čas ticha

http://www.ohremedia.cz/clanek/10413-rozhovor-s-jezuitou-leopoldem-slaninkou-doprejme-si-cas-ticha?fbclid=IwAR1r5ZDJ8W3RaVttgg6hSZwWh1GgjWGf-DOs-fg6tS--bUwhhawqONI5P2A

 

CHOMUTOV — Celý svět obletěly záběry modliteb papeže i obrázky kněžích bez jakýchkoliv ochranných pomůcek před italskými nemocnicemi, kde je situace s pandemií koronaviru jedna z nejkritičtějších. Jak se vlastně věřící na současný stav dívají? A jak se jich dotkla opatření vlády? Na to jsem se zeptala jezuity, kněze a psychologa Leopolda Slaninky, který od loňského srpna působí v Chomutově.

Co si o rozsáhlé pandemii myslíte? Může mít nějaký přínos?

Aktuální situace kolem pandemie koronaviru nás všechny zastihla nepřipravené. My Evropané jsme až příliš zvyklí na to, že vzhledem k úrovni naší civilizace se dá téměř všechno vyřešit rychle a bezbolestně. Narážíme až v situaci, kdy jsme konfrontováni s osobní bolestí, chorobou, neúspěchem i se společenskými problémy jako je ekologická, ekonomická krize či migrace. Teď zažíváme něco jako „kolektivní nejistotu”, která se nás týká bez rozdílu, kdy nevíme, co bude a kdy to skončí. A my nejsme zvyklí nevědět, vyvádí nás to z rovnováhy. O epidemii jsme obvykle poslouchali jako o něčem, co se děje daleko od nás anebo souvisí s dávnou minulostí. Na straně druhé byl náš uspěchaný životní styl zaměřen na výkon, který nás jakoby požíral a nedovoloval nám opravdu promyslet naše životní motivace, dlouhodobě neudržitelný. Pro nás ani pro naši planetu.

V posledních dnech často posloucháme, že svět se změní a už nikdy nebude jako dřív. Zjišťujeme, že najednou nemáme všechno pod kontrolou, ale to muže být pro nás všechny, kromě důvodu k frustraci také výzva ke změně. My dnes přesně nevíme, co a jak se změní. Tušíme ale, že jsme pozváni změnit sami sebe a tím i kousek světa. V Bibli mnohokrát čteme o ujištění, abychom neměli strach, protože je tu někdo větší jako my, kdo se o nás stará a zná i „počet našich vlasů”. Najdeme tam také poselství, že těm, kdo milují Boha všechno napomáhá k dobrému. To však zdaleka neplatí jenom pro věřící, ale pro všechny lidi dobré vůle. Bůh tady není jenom pro některé vyvolené ale pro všechny, nebo spíš pro každého z nás. A možná je čas se ho zcela osobně zeptat, jak to s našimi životy doopravdy zamýšlí, jestli jsme ho už nepotkali v některých životních situacích třeba pod jinými jmény jako štěstí, osud, náhoda, nebo utrpení, ve kterém bývá zvlášť přítomen. Co nám chce tahle situace říci, je otázka, kterou si můžeme klást všichni bez rozdílu. Na Boží pozvání k spolupráci však musíme odpovědět každý sám za sebe v hloubi našeho srdce, nikdo jiný to za nás neudělá. Snad v těchto dnech, když pominulo počáteční zlehčování krize, panika a strach a nastoupí fáze přijetí, najdeme více času na chvilku ticha ve svých domovech nebo v probouzející se přírodě. Čínština má pro slovo krize znak složen se dvou částí: jedna označuje nebezpečí a riziko, ta druhá vyjadřuje šanci. Poznání, že každá krize nám přináší i šanci vyzrát, je pro mě nadějí těchto dní. Dopřejme si čas ticha, pokud je to uprostřed našich rodin možné, a nechtějme hotové odpovědi na počkání. Nechme je vyzrát a učit se žít přítomný okamžik. Naučme se děkovat za to hezké, co nám přináší každý den, za naše blízké. Nezapomínejme ale také na lidi, kteří stojí v první „frontové” linii jako jsou zdravotníci, prodavači, zásobovači, pošťáci, vojáci, či policisté. Je důležité, abychom jim vyjádřili spolupatřičnost a vděčnost, protože jejich služba není samozřejmostí, ale v dnešních dnech i velkou obětí a hrdinstvím.

Musely se zavřít kostely, jste ve spojení s věřícími? Kde mohou v této době hledat útěchu? Jak zasahují opatření vlády do běžných životů kněžích?  

Tahle zkušenost je pro všechny, i pro kněze výzvou k zamyšlení se nad podstatou a posláním křesťanství v dnešním světě. Je to i výzva k tvořivosti, jak být lidem nablízku novými způsoby třeba prostřednictvím sociálních sítí či — i když omezené — individuální pastorace. To, že se v těchto dnech neslaví mše svaté za účasti věřících neznamená, že by se slavit přestaly. Každý kněz denně slaví mši a myslí při ní na všechny lidi ve své farnosti, nejen na ty věřící. Také já se v modlitbách denně přimlouvám za potřebnou pomoc a požehnání pro lidi v Chomutově, který mi za těch několik měsíců působení přirostl k srdci. I duchovní formace se společenstvy, která se tady úspěšně rozběhla, pokračuje. I když se nemůžeme scházet, rozvíjí se prostřednictvím pravidelně zasílaných materiálů a komunikace přes elektronická média.

Pro křesťany je symbolické, že tahle krize přichází v období půstu před Velikonocemi a vede nás k úvaze, co pro křesťana jeho víra znamená, jestli někdy není jenom zvykem či folklorem, berličkou která nám teď chybí. Nebo zda Boha někdy nebereme jako někoho, kdo je tu proto, aby naplňoval naše přání. Krize je na cestě životem, i tím duchovním, dokonce nevyhnutelností a podmínkou rozvoje. Nese v sobě poselství vyzrát a stát se autentičtějším člověkem a křesťanem, „obnovit se proměnou smýšlení”. Může nás obrat o naše leckdy falešné představy o Bohu, ale pak nás zavede hlouběji, k jeho skutečné proměňující a tvořivé lásce k nám. Samozřejmě, změna našich zvyků a opuštění našich jistot není zdaleka lehké, ale stojí za to se na tuhle cestu důvěry vydat a poslouchat i naše negativní emoce jako je strach o naše rodiny, obava ze ztráty zaměstnání, hněv či beznaděj. I ve vážné situaci nám někdy může pomoci nadhled a humor. Moji spolubratři jezuité třeba napsali fiktivní dopis sv. Ignáce z Loyoly, reagující na dnešní situaci. Jednou z jeho fiktivních rad je tahle: „Nezapomínejte i v tyhle situaci žít a těšit se ze života. Cokoliv se stane, každá sekunda, kterou dostáváte je jedinečný a vzácný dar. Koronavirus s tím nemůže nic udělat.” Četl jsem taky zajímavou interpretaci, že tahle krize je lékem pro naši dobu, kdy jsme si přestali vážit zdraví, abychom si uvědomili jeho skutečnou hodnotu, neuvědomovali jsme si hodnotu rodiny, proto se v ní teď učíme znovu žít, objevujeme hodnotu stáří, protože právě senioři jsou nejvíce zranitelní, učíme se vážit si přírodu, k jejíž ničení jsme přispívali a také odbornost zdravotníků a učitelů, které jsme zvykli kritizovat. Myslím, že něco na tom bude.

A jak zasahují opatření do životů kněžích?

Myslím, že je důležité učit se moudře naslouchat a poslouchat autority, které do našeho života vstupují i přesto, že to není vždy zcela lehké. Žijeme v době krize autorit. Svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, v 16. století říkal (a také podle toho žil), že v představeném máme vidět Krista, podobně jako třeba v lékaři. Kristus byl poslušný až na smrt na kříži, aby nás s lásky vykoupil z hříchů a mohli jsme žít v plnosti a přátelství s Bohem. A to je nejen v období Velikonoc velice silné poselství, které nás zavazuje k odpovědnosti za tento svět. Protože opakem poslušnosti je svévole, kdy si člověk dělá, co se mu zlíbí tak, podle toho jak to zrovna cítí. A to je základem každého hříchu, jako odklonu od Boha, který pro nás chce jen to nejlepší. I v těchto dnech můžeme vidět moudrý postoj církve, která zcela dodržuje všechny státem nařízené omezení pro dobro lidí v naší společnosti. Dnes před námi stojí velká výzva zodpovědnosti za sebe i za druhé a k akceptování tolik nepopulárního slova poslušnost pro každého z nás i tehdy, když všem nařízením třeba nerozumíme nebo máme na ně jiný názor. Zkušenost těchto dní ale ukazuje, že máme společný cíl a dovedeme být zodpovědní a disciplinovaní.

V Itálii jste dříve pobýval dlouhou dobu, nyní je tam situace kritická, jak tamní situaci vnímáte osobně?

Itálie je nádherná země kde jsem prožil krásné roky svého života během studií v Římě a také později, kdy jsem působil ve Vatikánském rozhlase. Bylo to ještě v době, kdy byl papežem Jan Pavel II. (jehož 100. narozeniny si letos připomínáme), který byl mužem prorockých vizí a často říkával, i při návštěvách Slovenska a České republiky, abychom se nebáli. Také mne v těchto dnech zasáhl silný obraz papeže Františka, jak se zcela sám modlí na prázdném Svatopetrském náměstí za tenhle svět. Z kontaktu s mými italskými přáteli vím, jak je situace těžká a smutná. Mnozí lidé umírají nedůstojně a bez pomoci, mnozí ztratili svou práci a žijí v existenční nejistotě. Musíme přiznat, že na tyhle situace neznáme odpovědi, někdy se musíme jenom v pokoře sklonit, přiznat si že nevíme co s tím a nepřestávat doufat že i v těchto situacích nám nakonec zazáří světlo naděje.

V těchto dnech jsem četl silné svědectví jednoho italského kněze, který zemřel poté, co odmítl pomoc v podobě plicní ventilace, aby ji mohl dostat někdo jiný, kdo ji taky potřeboval. Nebo jistého italského lékaře, ateistu, který právě v drsné konfrontaci s umírajícími lidmi, kterým nedovedl pomoct, v beznaději lidských limitů objevil smysl víry. Zní to jako paradox, no možná je čas znovu uvěřit i v sílu oběti a modlitby, přesto že se její účinky nedají přesně měřit a jde zdánlivě mimo náš racionální svět a pokusit se spolehnout na toho, kdo nás přesahuje ale také za námi stojí, má nás rád v každé životní situaci a jde nám vstříc. Jak řekl i papež František na prázdném náměstí: „Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží a tím, co pomíjí. Oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým.”

Děkuji za rozhovor.

Soňa ŠÍMOVÁ