V naší době se velmi rozšířila nemoc, kterou lze nazvat únavou ze života: realita se nám jeví jako příliš složitá, těžká, obtížně zvládnutelná. A tak se uzavíráme do sebe, usínáme v iluzi, že až se probudíme, všechno bude jiné. Ale s realitou se musíme vypořádat, a spolu s Ježíšem to dokážeme. Někdy se také cítíme ochromeni soudy těch, kteří si druhé troufají škatulkovat.
Drazí bratři a sestry,
i dnes rozjímáme o Ježíšových uzdraveních, která jsou znamením naděje. V něm je síla, kterou můžeme zakusit i my, když s ním navážeme osobní vztah.
V naší době se velmi rozšířila nemoc, kterou lze nazvat únavou ze života: realita se nám jeví jako příliš složitá, těžká, obtížně zvládnutelná. A tak se uzavíráme do sebe, usínáme v iluzi, že až se probudíme, všechno bude jiné. Ale s realitou se musíme vypořádat, a spolu s Ježíšem to dokážeme. Někdy se také cítíme ochromeni soudy těch, kteří si druhé troufají škatulkovat.
Zdá se mi, že tyto situace najdeme v evangeliu podle Marka, kde se prolínají dva příběhy: příběh dvanáctileté dívky, která leží nemocná na lůžku a umírá, a příběh ženy, která již dvanáct let trpí krvácením a hledá Ježíše, aby ji uzdravil (srov. Mk 5,21-43).
Mezi tyto dvě ženské postavy evangelista vkládá postavu dívčina otce, který nezůstává doma a nestěžuje si kvůli nemoci své dcery, ale vychází ven a žádá o pomoc. Ačkoli je představeným synagogy, nevyužívá svého společenského postavení. Když je třeba čekat, neztrácí trpělivost a čeká. A když mu přicházejí říct, že jeho dcera zemřela a že nemá smysl obtěžovat Mistra, nepřestává věřit a doufat.
Rozhovor tohoto otce s Ježíšem přeruší žena trpící krvácením, která se dokáže přiblížit k Ježíši a dotknout se jeho pláště (v. 27). Tato žena s velkou odvahou učinila rozhodnutí, které změnilo její život: všichni jí říkali, aby zůstala opodál, aby se neukazovala. Odsoudili ji k tomu, aby zůstala skrytá a osamocená. Někdy i my můžeme být oběťmi soudů druhých, kteří nám chtějí vnutit roli, která nám nepřísluší. Pak se cítíme špatně a nedokážeme se z toho vymanit.
Ona žena se vydává na cestu spásy, když v ní vyklíčí víra, že Ježíš ji může uzdravit: najde sílu k tomu, aby vyšla ven a vyhledala ho. Chce se ho alespoň dotknout.
Kolem Ježíše bylo mnoho lidí, a proto se ho mnoho lidí dotýkalo, ale jim se nic nestalo. Když se však tato žena dotkla Ježíše, byla uzdravena. V čem je rozdíl? Svatý Augustin komentuje tento bod v evangelním textu Ježíšovým jménem: „Dav se kolem mě tlačí, ale víra se mě dotýká« (Rozprava 243, 2, 2). Je to tak: pokaždé, když učiníme úkon víry adresovaný Ježíši, navážeme s ním kontakt a okamžitě z něj vychází jeho milost. Někdy si toho nevšimneme, ale milost nás tajně a skutečně dosáhne a zevnitř pomalu proměňuje náš život.
Možná i dnes mnoho lidí přistupuje k Ježíši povrchně, aniž by skutečně věřili v jeho moc. Chodíme po podlaze našich kostelů, ale naše srdce je možná jinde! Ona tichá a neznámá žena překonává svůj strach a dotýká se Ježíšova srdce rukama, které jsou kvůli nemoci považovány za nečisté. A hned pocítí uzdravení. Ježíš jí říká: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji“ (Mk5,34).
Mezitím přinášejí onomu otci zprávu, že jeho dcera zemřela. Ježíš mu říká: „Neboj se, jen věř!“ (v. 36). Potom jde do domu (představeného synagogy, pozn. překl.) a když vidí, že všichni pláčou a naříkají, praví: „Dítě neumřelo, jenom spí“ (v. 39). Vstoupí do pokoje, kde dívka leží, vezme ji za ruku a praví jí: „Talitha kum“, „Děvče, říkám ti, vstaň!“. Dívka vstala a hned chodila (srov. v. 41-42). Tento Ježíšův čin nám ukazuje, že nejen uzdravuje všechny nemoci, ale také probouzí ze smrti. Pro Boha, který je věčný život, je smrt těla jako spánek. Pravá smrt je smrt duše: té se máme bát!
Ještě jeden detail: Ježíš po vzkříšení dívky řekne jejím rodičům, aby jí dali jíst (srov. v. 43). To je další velmi konkrétní znamení Ježíšovy blízkosti k našemu lidství. Můžeme to však chápat i v hlubším smyslu a ptát se: když jsou naše děti v krizi a potřebují duchovní výživu, dokážeme jim ji poskytnout? A jak to můžeme udělat, když sami nejsme nasyceni evangeliem?
Drazí bratři a sestry, v životě jsou chvíle zklamání a skleslosti, a je tu také zkušenost smrti. Poučme se od oné ženy, onoho otce a jděme k Ježíši: On nás může uzdravit, může nás vzkřísit.Ježíš je naše naděje!
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2025-06/papezova-katecheze-vira-pomalu-ale-jiste-promenuje-nas-zivot.html
