Z této božské dynamiky pramení život. Byli jsme stvořeni Bohem, který má zalíbení a radost z toho, že dává existenci svým stvořením, který „si hraje“, jak nám připomnělo první čtení (srov. Pr 8,30-31). Někteří církevní otcové dokonce odvážně hovoří o Deus ludens, o Bohu, který se baví (srov. sv. Salonius z Ženevy, In Parabolas Salomonis expositio mystica; sv. Řehoř Naziánský, Carmina, I, 2, 589). Proto nám sport může pomoci setkat se s Trojjediným Bohem: protože vyžaduje pohyb jednoho já k druhému, jistě vnější, ale také a především vnitřní. Bez toho by se sport stal pouhou sterilní soutěží egoismů.

Není náhodou, že v životě mnoha svatých naší doby hrál sport významnou roli, a to jak jako osobní záležitost, tak jako cesta evangelizace. Vzpomeňme na blahoslaveného Piera Giorgia Frassatiho, patrona sportovců, který bude 7. září prohlášen za svatého. Jeho jednoduchý a zářivý život nám připomíná, že stejně jako se nikdo nerodí šampiónem, tak se nikdo nerodí svatým. Je to každodenní trénink lásky, který nás přibližuje k definitivnímu vítězství (srov. Řím 5,3-5) a který nás činí schopnými pracovat na budování nového světa. To potvrdil i svatý Pavel VI. dvacet let po skončení druhé světové války, když připomněl členům katolického sportovního sdružení, jak sport přispěl k návratu míru a naděje do společnosti rozvrácené následky války (srov. Projev k členům C.S.I., 20. března 1965). Řekl: „Vaše úsilí směřuje k vytvoření nové společnosti: […] ve vědomí, že sport, díky zdravým výchovným prvkům, které podporuje, může být velmi užitečným nástrojem pro duchovní povznesení člověka, což je první a nezbytnou podmínkou pro spořádanou, pokojnou a konstruktivní společnost“ (tamtéž).

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2025-06/homilie-15-6-25.html