Homilie Lva XIV. v papežské farnosti sv. Tomáše z Villanovy v Castel Gandolfu, neděle, 13. července 2025

Bratři a sestry,

sdílím s vámi radost ze slavení této eucharistie a zdravím všechny přítomné, farní společenství, kněze, Vaší Eminenci (kard. Czerného, který s papežem koncelebroval, pozn. red.), biskupa této diecéze, občanské a vojenské představitele.

V dnešním nedělním evangeliu, které jsme vyslechli, je jedno z nejkrásnějších a nejpůsobivějších podobenství, která Ježíš vyprávěl a které všichni známe: podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37).

Tento příběh nás i dnes vyzývá, oslovuje náš život, otřásá klidem našeho spícího nebo roztěkaného svědomí a varuje nás před rizikem přizpůsobivé víry, která se spokojí s vnějším dodržováním zákona, ale není schopna cítit a jednat s takovým niterným soucitem jako Bůh.

Soucit je totiž ústředním tématem tohoto podobenství. A pokud je pravda, že v evangelním příběhu je soucit popsán prostřednictvím Samaritánových činů, první věc, kterou tento příběh zdůrazňuje, je pohled. O knězi a levitovi se totiž říká, že když uviděli zraněného muže ležícího na kraji cesty poté, co ho přepadli lupiči, „viděli ho a vyhnuli se mu“ (v. 32); o Samaritánovi však evangelium říká: „viděl ho a bylo mu ho líto“ (v. 33).

Drazí bratři a sestry, pohled rozhoduje, protože vyjadřuje to, co máme v srdci: můžeme vidět a projít kolem, nebo vidět a pocítit soucit. Existuje vnější, roztržitý a uspěchaný pohled, pohled, který předstírá, že nevidí, tedy aniž by se nechal dotknout a oslovit situací; a pak je pohled očima srdce, hlubší pohled, empatie, která nás vtáhne do situace druhého, vnitřně se nás dotkne, otřese námi, klade otázky našemu žití a naší odpovědnosti.

První pohled, o kterém nám chce podobenství vyprávět, je ten, který Bůh upřel na nás, abychom se i my naučili mít stejné oči jako on, plné lásky a soucitu k druhým. Milosrdný Samaritán je totiž především obrazem Ježíše, věčného Syna, kterého Otec poslal do dějin právě proto, že se díval na lidstvo, aniž by se mu vyhnul, očima, srdcem a nitrem plným dojetí a soucitu. Stejně jako ten člověk z evangelia, který sestupoval z Jeruzaléma do Jericha, sestupovalo lidstvo do propasti smrti a ještě dnes se často musí vypořádávat s temnotou zla, utrpením, chudobou a nesmyslností smrti. Bůh na nás však soucitně pohlédl, chtěl sám jít naší cestou, sestoupil mezi nás a v Ježíši, milosrdném Samaritánovi, přišel uzdravit naše rány a vylil na nás olej své lásky a milosrdenství.

Papež František nám mnohokrát připomněl, že Bůh je milosrdenství a soucit, a prohlásil, že Ježíš „je Otcův soucit vůči nám“ (Anděl Páně, 14. července 2019). Ježíš je milosrdný Samaritán, který nám vyšel vstříc; on, jak říká svatý Augustin, „chtěl být naším bližním“. Pán Ježíš Kristus nám totiž dává pochopit, že to byl on sám, kdo pomohl tomu polomrtvému, který ležel na cestě, zbitý a opuštěný lupiči (Křesťanská nauka, I, 30.33).

Chápeme tedy, proč je toto podobenství výzvou i pro každého z nás: protože Kristus je zjevením milosrdného Boha, věřit v Něho a následovat Ho jako Jeho učedníci znamená nechat se proměnit, abychom i my mohli mít stejné city jako On: srdce, které je schopno pohnutí, pohled, který vidí a neodvrací se, ruce, které pomáhají a léčí rány, silná ramena, která nesou břemeno těch, kteří jsou v nouzi.

První dnešní čtení, které nám dává naslouchat Mojžíšovým slovům, nám říká, že poslouchat Boží přikázání a obrátit se k Němu neznamená rozmnožovat vnější skutky, ale naopak vrátit se ke svému srdci, abychom zjistili, že právě tam Bůh vepsal zákon lásky. Pokud v hloubi svého života objevíme, že Kristus jako milosrdný Samaritán nás miluje a pečuje o nás, i my budeme vedeni k tomu, abychom milovali stejně a byli soucitní jako On. Jestliže jsme byli uzdraveni a milováni Kristem, stáváme se i my znamením Jeho lásky a soucitu ve světě.

Bratři a sestry, dnes je této revoluce lásky zapotřebí. Dnes je tou cestou, která vede z Jeruzaléma dolů do Jericha, města ležícího pod úrovní moře, cesta všech, kteří se propadají do zla, utrpení a chudoby; je to cesta mnoha lidí, kteří jsou zatíženi životními obtížemi nebo zraněni okolnostmi života; je to cesta všech, kteří „klesají dolů“, až se ztratí a dosáhnou dna; a je to cesta mnoha národů, které byly oloupeny, okradeny a vypleněny, obětí represivních politických systémů, ekonomiky, která je nutí k chudobě, války, která zabíjí jejich sny a životy.

A co děláme my? Vidíme to a jdeme kolem, nebo si necháme probodnout srdce jako Samaritán? Někdy se spokojíme s tím, že plníme svou povinnost, nebo považujeme za svého bližního jen toho, kdo patří do našeho okruhu, kdo smýšlí jako my, kdo má stejnou národnost nebo náboženství; ale Ježíš převrací tuto perspektivu a představuje nám Samaritána, cizince a heretika, který se stává bližním toho zraněného muže. A žádá nás, abychom učinili totéž.

Samaritán – napsal Benedikt XVI. – „se neptá, kam až sahají jeho povinnosti solidarity, ani jaké zásluhy jsou nutné pro věčný život. Stane se něco jiného: zlomí se mu srdce […]. Kdyby byla otázka zněla: „Je i ten Samaritán můj bližní?“, pak by v dané situaci bylo odpovědí poměrně jasné „ne“. Ale Ježíš převrací tuto otázku: Samaritán, cizinec, se sám stává bližním a ukazuje mi, že já, počínaje svým nitrem, se musím naučit být bližním a že odpověď již nosím v sobě. Musím se stát člověkem, který miluje, člověkem, jehož srdce je otevřené, aby se nechalo znepokojit nouzí druhého.“ (Ježíš z Nazaretu, 234).

Vidět, aniž bychom prošli kolem, zastavit náš shon, dovolit, aby mi život druhého, ať je to kdokoli, s jeho nouzí a utrpením, zlomil srdce. To nás činí navzájem bližními, vytváří opravdové bratrství, boří zdi a bariéry. A nakonec si láska získává prostor a stává se silnější než zlo a smrt.

Drazí přátelé, podívejme se na Krista, milosrdného Samaritána, a naslouchejme i dnes jeho hlasu, který každému z nás říká: „Jdi a stejně jednej i ty“ (v. 37).

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2025-07/papez-stavame-se-bliznimi-kdyz-nam-utrpeni-a-nouze-druheho-clo.html