Článok

Podrobně dokumentované jsou i podivuhodné události, ke kterým došlo po smrti maronitského světce Charbela Makhloufa, který zemřel v roce 1898 a byl pohřben v poustevně sv. Petra a Pavla v Libanonu.

Podle obyčeje svého řádu byl sv. charbel pohřben bez rakve. Krátce nato nařídili jeho exhumaci, neboť se kolem hrobu objevovala podivná světla. Svatý nevykazoval žádné známky rozkladu. Ani bahno, které ho po předchozí záplavě obklopovalo, nedokázalo způsobit hnilobu. Mrtvý byl důkladně očištěn, znovu oblečen a uložen v dřevěné rakvi v klášterní kapli. Brzy začala z jeho těa proudit nedefinovatelná olejnatá tekutina. Zdálo se, že je nevyčerpatelná.

V roce 1927 bylo rozhodnuto položit mrtvého do zinkové rakve a rakev zazdít. V roce 1950 poutníci zpozorovali, že olejnatá substance prosakuje zdí. hrobku sv. Charbela Makhloufa otevřeli. Světec ležel ve své zinkové rakvi beze změny jako v den své smrti.

Od té doby jsou hrobka a rakev jednou za rok pro kontrolu otvírány. Přitom se ukazuje, že nedochází k žádným změnám. Při té příležitosti je sbírán olejnatý výměšek kvůli léčivé síle, kterou skutečně obsahuje. Sama skutečnost, že nějaké tělo dokáže produkovat takové množství tekutiny, je záhadou.

Zázraky: Raymond Nader - Vypálený otisk ruky sv. Šarbela

Raymond Nader, ředitel libanonské katolické televize Tele-Lumiere byl již od dětství fascinován tajemstvím Boha. Jako student se snažil objevit vědecké vysvětlení aktu stvoření, dával si nejtěžší teologické otázky týkající se tajemství naší spásy v Kristově smrti a zmrtvýchvstání,  tajemství eucharistie, Nejsvětější Trojice a jiných otázek. Hledal na ně odpovědi nejen čtením teologických děl, ale i ve vytrvalé každodenní modlitbě a kontemplaci.

 Po uzavření manželství a narození dětí mu rodinné povinnosti a povinnosti v práci nedovolovaly věnovat tolik času vnitřnímu životu jako předtím. Nader však dostal originální nápad. Několikrát v roce odcházel do blízkých klášterů na celonoční modlitby. Bral si s sebou Bibli a svíčky. Zaposlouchal se do Božího hlasu a v kontemplaci hledal Krista. Vždy o 22. hodině se rozloučil s manželkou a dětmi a odešel do vybraného kláštera, aby mohl v úplném tichu rozjímat nad texty Písma svatého a celou noc se modlit. Až nad ránem se vracel domů.

9. listopadu 1994 v předvečer svých 33.  narozenin se Raymond Nader vydal do Kláštera v Annaya (1350m n.m.), ve kterém svatý Šarbel Machlúf (Charbel Makhlouf) prožil posledních 23 let svého života v naprosté samotě s Bohem a dosáhl tu vrcholu svatosti. Když Raymond hleděl na hvězdné nebe, uvědomil si, že v porovnání s velikostí vesmíru a miliardami hvězd a galaxií je naše země nic neznamenající skořápka - a tím méně on sám. V jeho mysli se vynořily otázky: "Jaká je moje úloha v tomto světě? Skutečně jsem jako rozumná a svobodná bytost pro Boha důležitější něž celý stvořený vesmír?"

 Uvědomoval si že pokud může mezi člověkem a Bohem existovat vztah lásky, oba musí mít v tom vztahu velmi důležitou úlohu. V opačném případě by nic nedávalo smysl. Naplněn těmito myšlenkami poklekl, zapálil pět svící, rozložil je ve tvaru kříže a začal číst a meditovat nad podobenstvím o talentech v Evangeliu podle Matouše (25,14-30). Bylo nepříjemně chladno a blížila se půlnoc.

 V jednom okamžiku Raymond ucítil závan horkého vzduchu, který o chvíli později zesílil a jeho teplota tak stoupla, že si musel svléknout nejen bundu, ale i svetr a košili. Uvědomil si, že tento tropický vítr je v listopadu něco neobvyklého. S překvapením zároveň zjistil, že vítr ohýbal větve stromů, ale nevysvětlitelným způsobem obcházel svíčky, ty klidně hořely dál.

Na to, co se kolem něj dělo, nenacházel logické vysvětlení. V jednom okamžiku ztratil smyslový kontakt s realitou a ocitl se v jiném rozměru. Svůj nezvyklý zážitek popsal v jednom programu libanonské televize LBC takto: