Slovo je naše kotva
Jak jsme zdolávali jednotlivé úrovně, naše meče rostly. Málem jsem svůj někde odložil, protože se mi nezdálo, že bych ho na vyšších úrovních ještě mohl potřebovat. Ale nakonec jsem usoudil, že mi byl dán s nějakým záměrem, tak jsem si ho raději nechal. Zapíchl jsem ho do země a přivázal jsem se k němu, zatímco jsem střílel na nepřátele. Pak ke mně přišel Pánův hlas a říkal: "Použil jsi moudrost a to ti umožní stoupat dál. Mnozí padli, protože své meče nepoužili správně, aby se zakotvili." Nezdálo se, že by ještě někdo slyšel ten hlas, ale ostatní viděli, co dělám, a udělali totéž.
Překvapovalo mne, proč ke mně Pán nepromluvil předtím, než jsem se rozhodl. Pak jsem měl pocit, že už mi to nějakým způsobem říkal. Uvědomil jsem si, že jsem byl na to připravován celý svůj život. Byl jsem připraven do té míry, jak jsem naslouchal Pánu a jak jsem ho ve svém životě poslouchal. Věděl jsem také, že z nějakého důvodu k moudrosti a porozumění, které nyní mám, po dobu bitvy nemůže být přidáno nebo od nich ubráno. Začal jsem být hluboce vděčný za každou zkoušku ve svém životě a litoval jsem, že jsem je tehdy nedoceňoval.
Brzy jsme stříleli na démony s téměř dokonalou přesností. Zuřivost nepřátelské armády rostla jako oheň a síra. Věděl jsem, že křesťané zajatí armádou nyní cítili hlavní nápor vzteku. Protože nás už nemohli zasáhnout, začali střílet jeden na druhého. Šípy byly proti nám už neefektivní, proto nepřítel poslal supy, aby na nás útočili. Ti, kteří nepoužili své meče jako kotvu, sice srazili dolů mnoho supů, ale sami spadli z místa, kde stáli. Někteří se zachytili na nižších úrovních, ale někteří padali až úplně dolů pod horu, kde je sbírali a odnášeli supi.


Nová zbraň
Šípy pravdy mohly zřídkakdy probodnout supy, ale zraňovaly je dostatečně, aby je zahnaly zpátky. Pokaždé, co odlétali zpátky, někteří z nás mohli stoupat výš. Když jsme dosáhli úrovně nazvané "Galatským 2,20", byli jsme výše, než mohli supi dolétnout. Na této úrovni nás nebe nad námi téměř oslepovalo svým jasem a nádherou. Cítil jsem pokoj jako nikdy předtím.
Dříve byl můj bojovný duch motivován spíše nenávistí a odporem k nepříteli, než touhou bojovat za Království a pravdu a láskou k vězňům. Ale na této úrovni jsem dohonil Víru, Naději a Lásku, které jsem předtím následoval s odstupem. Byl jsem zde téměř přemožen jejich slávou. Když jsem je dohonil, otočily se ke mně a začaly opravovat a leštit mou zbroj. Brzy byla úplně proměněná a prozářená slávou, která byla v nich. Když se dotkly mého meče, začaly z něho vycházet nádherné záblesky zářících briliantů. Pak Láska řekla: "Tomu, kdo dosáhne této úrovně, jsou svěřeny moci věku, který přichází, ale já tě musím naučit, jak se používají."
Úroveň "Galatským 2,20" byla tak široká, že už dál nebylo nebezpečí pádu. Bylo zde bezpočet šípů se jménem Naděje. Vystřelili jsme některé z nich dolů na supy a tyto šípy je lehce zabily. Asi polovina z těch, kteří dosáhli této úrovně, dál střílela, zatímco ostatní odnášeli tyto šípy těm, kteří byli stále ještě na nižších úrovních.
Supi stále doráželi ve vlnách na nižší úrovně, ale s každou vlnou jich bylo méně a méně. Z "Galatským 2,20" jsme nemohli zasáhnout jiného nepřítele než samotné vůdce, kteří stále stáli mimo řady. Rozhodli jsme se, že nebudeme používat šípy pravdy, dokud nezničíme všechny supy, protože mrak deprese, který vytvářeli, způsoboval, že pravda nebyla tak účinná. Trvalo to dlouho, ale nebyli jsme unavení.
Víra, Naděje a Láska, které stejně jako naše zbraně rostly s každou úrovní, byly teď už tak veliké, že jsem poznal, že lidé daleko za bitevním polem je mohli spatřit. Jejich sláva zářila do tábora vězňů, kteří stále byli pod velkým mrakem supů. V nás všech vzrůstala radostná nálada. Cítil jsem, že možnost být v této armádě a v této bitvě, je jedním z největších dobrodružství vůbec.
Když jsme zničili většinu supů, kteří útočili na naši horu, začali jsme střílet na ty, co byli nad vězni. Jak se začal mrak temnoty rozptylovat a slunce skrze něho zářilo na vězně, začali se probouzet jako z hlubokého spánku. Byli znechuceni svým stavem a zvláště zvratky, které je stále pokrývaly, a začali se okamžitě očišťovat. Když spatřili Víru, Naději a Lásku, uviděli horu, na které jsme byli, a rozběhli se k ní. Nepřátelská horda na ně spustila spršku šípů obvinění a urážek, ale oni se nezastavili. Než doběhli k hoře, mnozí měli v sobě zabodnuto deset i více šípů, ale zdálo se, že si toho dokonce ani nevšimli. Jakmile začali stoupat na horu, jejich zranění se rychle uzdravovala. S rozehnaným mrakem deprese jakoby bylo všechno jednodušší.


Léčka
Bývalí vězňové se velice radovali ze svého spasení. Zdáli se být tak přemožení oceňováním jednotlivých úrovní, když stoupali na horu, že i nám to pomohlo ještě lépe pochopit tyto pravdy. Brzy v bývalých vězních vzrostlo velké odhodlání také bojovat s nepřítelem. Oblékli si přinesenou zbroj a naléhavě nás prosili, aby mohli jít zpátky a útočit na nepřítele. Chvíli jsme o tom přemýšleli, ale pak jsme rozhodli, že bychom všichni měli zůstat na hoře a bojovat odtud. Znovu promluvil Pánův hlas: "Podruhé jste zvolili moudrost. Nemůžete zvítězit, jestliže chcete bojovat s nepřítelem na jeho území, musíte zůstávat na mé svaté hoře."
Byl jsem ohromený, že jsme přijali další tak důležité rozhodnutí tak, že jsme o něm jen chvilku přemýšleli a krátce se poradili. Rozhodl jsem se, že už neudělám žádné jakkoliv důležité rozhodnutí bez toho, abych se modlil. Moudrost pak ke mně rychle přistoupila, pevně mne uchopila za obě ramena, podívala se mi hluboko do očí a řekla: "Musíš to dělat!". Pak jsem si všiml, že i když jsem byl na široké plošině "Galatským 2,20", dostal jsem se až úplně na okraj, aniž bych si to vůbec uvědomil, a mohl jsem lehce spadnout. Podíval jsem se znovu do očí Moudrosti a ona řekla s největší vážností: "Dávej pozor, když si myslíš, že stojíš, abys nepadl. V tomto životě můžeš spadnout z každé úrovně."