Hadi
Ještě dlouho jsme pokračovali v zabíjení supů a ve střílení na démony, kteří jeli na křesťanech. Zjistili jsme, že šípy s různými pravdami mohou mít větší účinek na různé démony. Věděli jsme, že to bude dlouhá bitva, ale už jsme neměli žádné ztráty a také už jsme prošli úrovní "Trpělivost". I když byli někteří z démonů sestřeleni z křesťanů, jen málo z nich přišlo na horu. Mnozí přijali přirozenost démonů a dál žili ve svém oklamání i bez nich. Jak se temnota démonů rozptylovala, mohli jsme vidět pohybující se zem pod nohama křesťanů. Viděli jsme, že jejich nohy jsou omotány hady se jménem Hanba.
Stříleli jsme po hadech šípy pravdy, ale měly jen velmi malý účinek. Pak jsme zkusili šípy naděje, ale také bez výsledku. Z "Galatským 2,20" bylo jednoduché postupovat výše, tak jsme šli na další úrovně. Brzy jsme se dostali k zahradě, která byla nejkrásnějším místem, jaké jsem kdy viděl. Kolem vchodu do zahrady bylo napsáno: "Otcova bezpodmínečná láska". Brána tak zářila slávou a pozváním, že jsme se odhodlali vejít. Hned, když jsme to udělali, viděli jsme uprostřed zahrady Strom života. Byl stále hlídán anděly s obrovskou sílou. Vypadali, jakoby nás očekávali, tak jsme si dodali odvahy a šli jsme ke stromu. Jeden z nich řekl: "Ti, kteří dosáhli této úrovně, kteří znají Otcovu lásku, mohou jíst."
Neuvědomil jsem si, jak jsem hladový. Okusil jsem ovoce. Bylo lepší než cokoliv, co jsem v životě ochutnal, ale zároveň mi připadalo známé. Připomínalo sluneční zář, déšť, nádherná pole, slunce zapadající za oceán, ale ještě více mi připomínalo lidi, které jsem miloval. S každým kousnutím jsem všechny a všechno miloval více. Pak mi přicházeli na mysl nepřátelé a miloval jsem je také. Ten pocit byl brzy větší, než všechno, co jsem poznal, větší i než pokoj na "Galatským 2,20". Pak jsem uslyšel Pánův hlas: "Tohle teď bude tvůj denní chléb. Nikdy ti nebude odňat. Můžeš jíst, jak moc a jak často chceš. Má láska je bez konce."
Vzhlédl jsem ke stromu, abych se podíval, odkud přichází hlas. Byl plný čistě bílých orlů. Měli nádherné pronikavé oči. Dívali se na mne jako by čekali na instrukce. Jeden z andělů řekl: "Budou plnit tvé rozkazy. Tito orli jedí hady." Řekl jsem: "Leťte! Rychle sežerte tu hanbu, která svazuje naše bratry." Roztáhli svá křídla a zvedl se velký vítr, který je vznesl do vzduchu. Orli naplnili nebe oslepující slávou. I když jsme byli velmi vysoko, mohli jsme slyšet výkřiky hrůzy, které vydávala nepřátelská armáda, když zahlédla orly.
Najednou mezi námi stál sám Pán Ježíš. Dotkl se každého z nás a řekl: "Musím se teď dělit s vámi o to, o co jsem se dělil s vašimi bratry před nanebevstoupením - o poselství o mém Království. Nejmocnější nepřátelská armáda je zahnaná na útěk, ale ještě není zničena. Teď je čas, abychom vyšli s evangeliem mého Království. Orli byli vypuštěni a půjdou s námi. Vezmeme šípy z každé úrovně, ale já jsem váš meč a já jsem váš velitel. Přišel čas, aby byl vytasen Pánův meč."
Pak jsem se otočil a viděl jsem, že v zahradě stojí celá Pánova armáda. Byli tam muži, ženy a děti všech ras a národností, všichni drželi vlajky, které se ve větru pohybovaly v bezchybné jednotě. Věděl jsem, že nikdy předtím na zemi nic podobného nebylo. Nepřítel měl po celé zemi mnohem více armád a pevností, ale žádná se nemohla postavit této skvělé armádě. Vydechl jsem: "To musí být den Páně." Celý zástup zaburácel: "Přišel den Pána zástupů."
Stáli jsme v Boží zahradě pod stromem života. Jakoby celá armáda tu klečela před Pánem Ježíšem. Pověřil nás, abychom se vrátili do boje, bojovat za své bratry, kteří byli stále svázáni, a za svět, který On stále miloval. Byl to úžasný a děsivý rozkaz. Byl úžasný, protože přicházel od Něho. A byl děsivý, protože znamenal, že máme opustit Jeho zjevnou přítomnost a zahradu, která byla nádhernější, než cokoliv jsem kdy viděl. Opustit tohle všechno a jít do bitvy se zdálo nepochopitelné.
Pán nás dále nabádal: "Dal jsem vám duchovní dary a moc a rostoucí porozumění mého slova a mého Království, ale největší zbraní, která vám byla dána, je Otcova láska. Dokud půjdete v lásce mého Otce, nikdy nepadnete. Ovoce z tohoto stromu je Otcova láska, která se ve mně projevila. Láska, která je ve mně, musí být vaším denním chlebem."
Pánův vzhled nebyl takový, že bychom ho považovali za zvlášť hezkého, byl spíše obyčejný. Ale elegance, se kterou se pohyboval a mluvil, ho činila nejatraktivnějším člověkem, jakého jsem kdy viděl. Přesahoval lidskou definici důstojnosti a urozenosti. Žádný obraz to nedokázal zachytit, ale nějakým způsobem se mu většina z nich podobala. Začal jsem přemýšlet o tom, jak byl vším, co Otec miloval a čeho si vážil. Opravdu je plný milosti a pravdy do té míry, že se zdá, že nic než pravda a milost nemůže mít význam.
Když jsem jedl ze stromu života, jakoby myšlenky na všechny dobré věci, které jsem poznal, naplnily mou duši. Když mluvil Ježíš, bylo to totéž, jenom silnější. Nechtěl jsem nikdy opustit toto místo. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou přemýšlel o tom, že to musí být nudné pro ty anděly, kteří nedělají nic, jenom Ho uctívají před trůnem. Teď jsem poznal, že není nic nádhernějšího nebo víc osvěžujícího, než ho prostě chválit. Tohle bude určitě nejlepší část nebe. Těžko se mi věřilo, že jsem musel tak bojovat s nudou během chval. Bylo to proto, že jsem tehdy téměř vůbec nebyl v kontaktu s realitou.




Uctívání v duchu a v pravdě
Byl jsem téměř přemožen touhou jít zpátky a napravit ten čas chval, kdy jsem nechal svou mysl jen tak bloudit, nebo se zabývat jinými věcmi. Touha vyjádřit svou chválu se stávala nekontrolovatelnou. Chtěl jsem ho chválit! Když jsem otevřel ústa, byl jsem překvapen spontánním uctíváním, které vytrysklo ve stejném okamžiku z celé armády. Skoro jsem zapomněl, že je tam ještě někdo jiný, ale všichni jsme byli v dokonalé jednotě. Úžasné uctívání nemůže být vyjádřeno lidským jazykem.
Jak jsme chválili, začala z Pána vycházet zlatá záře, pak bylo kolem zlata stříbro. Pak nás zahalily barvy, jejichž bohatství jsem nikdy přirozenýma očima neviděl. S touto slávou jsem vstoupil do říše emocí, jaké jsem dříve nezažil. Nějak jsem chápal, že po celou dobu tady Jeho sláva je, ale když jsme na něho soustředili své uctívání, viděli jsme jednoduše víc Jeho slávy. Čím více jsme ho uctívali, tím více slávy jsme viděli. Jestli tohle bylo nebe, bylo to mnohem, mnohem lepší, než jsem si kdykoliv představoval.


Nacházení Jeho příbytku
Nemám představu, jak dlouho uctívání trvalo. Mohly to být měsíce, v tomto druhu slávy se jednoduše nedal změřit čas. Na chvíli jsem zavřel oči, protože sláva, kterou jsem viděl svým srdcem, byla stejně veliká, jakou jsem mohl vidět fyzickýma očima. Když jsem otevřel oči, byl jsem překvapen, protože Pán už tam nebyl. Na místě, kde předtím stál, byla skupina andělů. Jeden z nich přišel ke mně a řekl: "Zavři znovu své oči." Když jsem to udělal, opravdu se mi ulevilo, protože jsem znovu mohl vidět Pánovu slávu.
Pak mi jeden z andělů vysvětlil: "To, co vidíš očima svého srdce, je reálnější, než to, co můžeš vidět fyzickýma očima." Já sám jsem to tvrdil mnohokrát, ale jak málo jsem v tom doopravdy chodil! Anděl pokračoval: "Proto říkal Pán svým prvním učedníkům, že je pro ně lepší, když odejde, aby mohl přijít Duch svatý. Pán přebývá v tobě. Učil jsi to mnohokrát, ale teď to musíš žít, protože jsi jedl ze stromu života."
Anděl mne pak vedl zpátky k bráně. Bránil jsem se, protože jsem nechtěl odejít. Anděl vypadal překvapeně. Uchopil mne za ramena a podíval se mi do očí. Tehdy jsem ho poznal - byl to anděl Moudrost. "Nikdy nemusíš opustit tuto zahradu. Tato zahrada je ve tvém srdci, protože sám Stvořitel je v tobě. Chceš tu nejlepší část - chválit Ho a přebývat v Jeho přítomnosti, nikdy to nebude od tebe odňato."
Pochopil jsem, co řekla Moudrost, a pak jsem se podíval zpátky k ovoci na stromě života. Měl jsem nutkání natrhat, co nejvíc mohu, než odejdu. Moudrost poznala, na co myslím, a jemně mnou zatřásla. "Ne. Toto ovoce, když je utrženo ve strachu, shnije. Ten strom a to ovoce je v tobě, protože On je v tobě. Musíš věřit."
Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se znovu vidět Pána, ale nemohl jsem. Když jsem otevřel oči, Moudrost se na mne stále dívala. S velkou trpělivostí pokračovala: "Zakusil jsi nebeského světa a nikomu by se nechtělo zpátky do bitvy. Nikdo nechce opustit slavnou Pánovu přítomnost. Když tu byl apoštol Pavel, po zbytek svého života bojoval, jestli má zůstat a pracovat pro Pána, nebo se vrátit sem a vstoupit do svého dědictví. Ale čím déle zůstal, tím větší bylo jeho dědictví. Teď, když máš srdce pravého uctívače, vždy budeš chtít být tady, a také tu můžeš být, když vstoupíš do pravého uctívání. Čím více budeš soustředěný na Něho, tím více slávy uvidíš, bez ohledu na to, kde budeš."
Slova Moudrosti mne nakonec uklidnila. Znovu jsem zavřel oči, abych poděkoval Pánu za tuto nádhernou zkušenost a za život, který mi dal. Když jsem to udělal, znovu jsem uviděl Jeho slávu a všechny emoce z předešlého uctívání zaplavily mou duši. Pánova slova byla tak hlasitá a jasná, že jsem přesvědčen, že byla slyšitelná: "Nikdy tě nezanechám ani neopustím."
"Pane, odpusť mi mou nedůvěru," odpověděl jsem. "Prosím, pomoz mi, abych já tě nikdy neopustil."