Pastorův syn

Každou neděli odpoledne po ranním shromáždění pastor a jeho jedenáctiletý syn chodí do města a rozdávají letáčky s Dobrou zprávou záchrany.

Jednoho nedělního odpoledne, když přišel čas, aby pastor a jeho syn vyšli do ulic s jejich letáčky, bylo venku velice chladno a ještě k tomu byl silný liják.

Chlapec se navlékl do svého nejteplejšího oblečení a řekl: 'OK, tati, jsem připravený.'

Jeho táta pastor se zeptal: 'Připravený na co?'

'Tati, je čas, abychom si vzali letáčky a vyšli ven.'

Táta zareagoval: 'Synku, je velmi chladno a lije!'

Chlapec se na svého otce překvapeně podíval a zeptal se: 'Ale tati, nejdou lidi pořád do pekla, i když lije?'

Táta odpověděl: 'Synku, já v tomto počasí nejdu.'

Chlapec se zklamaně zeptá: 'Tati, můžu jít já? Prosím?'

Jeho otec na moment zaváhal, a potom řekl: 'Synku, můžeš jít. Tady jsou ty letáčky, buď opatrný..'

'Díky tati!'

A s tímto vyšel do deště.. Tento jedenáctiletý chlapec procházel ulicemi města ode dveří ke dveřím a dával každému, koho na ulici potkal, letáček s Dobrou zprávou záchrany.

Po dvou hodinách chození v dešti byl promáčený na kůži a prochladlý a zbýval mu ÚPLNĚ POSLEDNÍ LETÁČEK. Zastavil se na rohu ulice a rozhlížel se, komu by ten letáček dal, ale ulice byly úplně prázdné.

Tak se otočil k prvnímu domu, který uviděl, a vykročil po chodníku ke dveřím a zazvonil na zvonek. Zvonil, ale nikdo neodpovídal.

Zazvonil znovu a znovu, ale stále nikdo neodpovídal. Čekal, ale nic se nedělo.

Nakonec se tento jedenáctiletý pěšák otočil, že odejde, ale něco ho zastavilo.

Znovu se otočil ke dveřím a zazvonil na zvonek a hlasitě zabušil na dveře svou pěstí. Čekal, něco ho tam na verandě zadrželo!

Zazvonil znovu a tentokrát se dveře pomalu otevřely.

Ve dveřích stála velice smutně vypadající stará dáma. Jemně se zeptala: 'Co pro tebe mohu udělat, synku?' Se zářícíma očima a úsměvem, který osvětlil její svět, tento malý chlapec řekl: 'Madam, je mi líto, jestli jsem vás vyrušil, ale jen jsem vám chtěl říci, * ŽE VÁS JEŽÍŠ OPRAVDU MILUJE *, a přišel jsem vám dát můj úplně poslední letáček s Dobrou zprávou záchrany, který vám řekne všechno o JEŽÍŠOVI a jeho velké LÁSCE.'

S tímto jí předal svůj poslední letáček a otočil se, aby odešel.

Jak odcházel, tak na něho volala: 'Děkuji ti, synku! A Bůh ti žehnej!'

Příští neděli ráno ve shromáždění byl táta pastor za pulpitem. Jak začala služba, zeptal se: 'Má dnes někdo svědectví nebo chce někdo něco říct?'

Pomalu se v zadní řadě postavila starší dáma.

Jak začala mluvit, z její tváře začala vyzařovat glory: 'Nikdo mě v tomto shromáždění nezná. Nikdy jsem zde předtím nebyla. Víte, před minulou nedělí jsem ani nebyla věřící. Můj manžel před časem zemřel a ponechal mě v tomto světě úplně samu. Minulou neděli bylo obzvláště chladno a deštivo, toto ještě více přidalo do mého srdce pocit, že jsem se dostala na úplný konec, kdy jsem už neměla žádnou naději ani vůli žít.

Takže jsem vzala provaz a židli a vyšla jsem po schodech nahoru do podkroví mého domu. Přivázala jsem provaz pevně k trámu střechy, potom jsem vylezla na židli a přivázala si druhý konec provazu okolo mého krku. Když jsem tak stála na té židli, tak sama a se zlomeným srdcem, a byla jsem připravená seskočit, tak mě najednou vyplašilo hlasité zvonění na můj zvonek na dveřích dole. Pomyslela jsem si: 'Chvilku počkám a kdokoliv tam je, odejde.'

Čekala jsem a čekala, ale to zvonění zvonku se zdálo být hlasitější a vytrvalejší, a potom ten člověk také začal hlasitě bušit na dveře...

Znovu jsem si pomyslela: 'Kdo tohle může být? Nikdo nikdy na můj zvonek nezvoní ani mě nechodí navštívit.' Uvolnila jsem ten provaz z mého krku a scházela po schodech k předním dveřím a po celou tu dobu ten zvonek zvonil hlasitěji a hlasitěji.

Když jsem otevřela dveře a vyhlédla ven, tak jsem nemohla věřit svým očím, protože tam na mé verandě byl nejrozzářenější andělský malý chlapec, jakého jsem kdy v mém životě viděla. Jeho ÚSMĚV, ani vám to nemohu popsat!

Ta promluvení, která vycházela z jeho úst způsobila, že mé srdce, které bylo tak dlouho mrtvé, VYSKOČILO DO ŽIVOTA, jak on zvolal hlasem jako cherubín: 'Madam, jen jsem vám přišel říct, ŽE VÁS JEŽÍŠ OPRAVDU MILUJE.' Potom mi dal tento letáček s Dobrou zprávou záchrany, který teď držím v ruce..

Jak se tento malý anděl vytratil nazpět do chladu a deště, zavřela jsem dveře a četla pomalu každé slovo tohoto letáčku s Dobrou zprávou záchrany. Pak jsem vyšla nahoru do mého podkroví, abych vzala ten provaz a židli. Už to nebudu potřebovat.

Víte – já jsem nyní šťastné KRÁLOVO dítě. Protože adresa vašeho shromáždění byla vzadu na tomto letáčku, tak jsem musela přijít sem osobně říct DĚKUJI tomu malému božímu andělovi, který přišel právě v posledním okamžiku a tím, že to udělal, zachránil moji duši od věčnosti v pekle..'

Ve shromáždění nebylo suché oko. A jak výkřiky chvály a pocty KRÁLOVI rozezněly střešní trámy budovy, táta pastor sestoupil od pulpitu k přední řadě, kde seděl ten malý anděl....

Vzal svého syna do náruče a nekontrolovaně vzlykal.

Možná žádné shromáždění nemělo glorifikovanější moment a možná tento vesmír nikdy neviděl tátu, který byl více naplněný láskou a poctou pro jeho syna.... kromě jednoho.